Harry si připadal jako v pasti. Dveřník vedl Bohemunda a Harryho někam do útrob hradu. Hradní chodby byly temné a Nebelvír měl neustále pocit, že jsou něčím neviditelným sledováni. Jediné světlo na cestu jim poskytovala dveřníkova louče.

Najednou dveřník zastavil před mohutnými dveřmi. Na stráži nikdo nestál, ale na každé straně dveří stála kamenná socha. Obě měly podobu jakéhosi tvora s rohy a vyplazeným jazykem. Všechny Harryho smysly bily na poplach.

Dveřník pomalu otevíral rachotící dveře. Bohemund využil hluku, přiklonil se k Harrymu a šeptal mu do ucha. „Připrav se, když bude třeba, zabij! Vypusť orla a polib ropuchu.“ Víc neřekl. Dveře se otevřely a čarodějové vešli do sálu.

Harry ani neměl moc času lámat si hlavu s radami, kterých se mu dostalo. Celý sál byl osvětlený řadami loučí. Všude podél zdí stály podobné sochy jako u dveří. Každá ovšem měla jinou tvář.

Najednou k nim začal promlouvat čísi temný hlas, zněl jako práskání biče. Harry neviděl mluvčího, ale podle směru usoudil, že stojí někde v zadní části sálu.

„Ale to jsou k nám hosti! Už jsem myslel, že se nikdy nesetkáme, Bohemunde. Jak tak vidím, přivedl sis společnost!“ Hlas se neustále přibližoval a byly slyšet i kroky těžkých bot.

Bohemund se ani nehnul, stál jako socha, zatímco Harry neustále těkal kolem sebe.

Muž se zastavil pár kroků před Bohemundem.

V ruce držel bič a kolem těla se mu vlnil dlouhý černý plášť. V Harrym hrklo. Muž vypadal navlas stejně, jako Bohemund. Jen oči měl modré, jako kusy ledu.

 

 

 

Asteria se objímala s babičkou a Draco si připadal velmi nepatřičně, dívčina rychle drmolila, co se jí přihodilo. Dívka pak vzala Draca za ruku a přitáhla ho k babičce, aby je mohla představit. Stará žena popadla Zmijozela do náruče a vlepila mu dvě velké pusy na tvář, v očích měla slzy.

O chvíli později seděli Asteria i Draco u stolu a poslouchali vyprávění babičky, která jim začala připravovat jídlo.

Nakonec musel Draco uznat, že strávil velmi příjemné odpoledne, jenže večer se blížil a s tím i naplánovaný průnik do domu Schwarzů.

Když už byla skoro tma, byli připravení přemístit se zpět do Pasova. Asteria políbila babičku a se slibem, že se brzy vrátí, se s Dracem přemístili.

Stáli znovu u řeky a Asteria hned udala směr k domu Schwarzů. Hnala Draca jako divá, až ji musel mírnit.

Po chvíli stáli na kraji ulice a měli na dohled dům černokněžníků. Na první pohled vypadal nenápadně a nijak se nelišil od ostatních domů poblíž.

„Je tam sklepní okénko, tím se protáhneme dovnitř, co vím, tak není hlídané.“ Asteria se plížila s Dracem v závěsu k malému otvoru hned u země.

Draco vytáhl hůlku a poklepal jí na okénko a to zmizelo. Opatrně se protáhli otvorem a dopadli na kamennou podlahu. Draco zašeptal Lumos a stáli ve sklepní místnosti plné různého haraburdí. Dracovi připomněla Komnatu nejvyšší potřeby.

Asteria ho zatahala za rukáv a ukazovala na dveře. Draco si dal na ústa prst a naznačil, aby se Ateria za něj schovala.

Zmijozel pomalu otevíral dveře. Vykoukl na chodbu a nespatřil nic podezřelého. Vyšel tedy s Asterií v závěsu ze sklepa. Dům se zdál naprosto klidný a prázdný.

Dívka opatrně Draca navigovala směrem ke knihovně. Vystupovali s nastraženýma ušima po schodech do prvního patra. Draco neodolal a prohlížel si dům. Postavený byl z kamene a všechny zdi byly pokryté tapisériemi a obrazy. Všude visely samé obrazy a Zmijozel měl pocit, že se ocitnul v nějaké galerii.

Po vystoupání do prvního patra se chodba rozdělovala dvěma směry. Asteria zahnula doprava a ukázala na dveře na konci chodby. Tak vyrazili.

Opatrně otevřel dveře do knihovny, a když vstoupili, Asteria rychle zavřela. Draco zalapal po dechu, knihovna byla doslova nabitá svazky knih.

„Páni! To je skoro jako u mě doma! Akorát že se mi v tom množství bude špatně hledat…“ S těmito slovy hned začal Draco šmejdit v regálech. Asteria se potichu z knihovny vytratila.

 

 

 

Ladislav s Hermionou postupovali pod neviditelným pláštěm do hradu.

Ladislav si připadal dost zvláště, když míjel tolik lidí a sem tam i známé tváře a nikdo ho nemohl spatřit, napůl mu přišlo na mysl, že je skoro stejné jako být neviditelný, zemřít.

Zato Hermiona byla krásou Pražského hradu okouzlena a měla co dělat, aby si nepřišlápla šaty.

Došli ke královským komnatám. V části hradu, kde měl pobývat král, bylo ticho a to zasáhlo Ladislava ještě víc.

Doklopýtali ke králově ložnici a konečně ze sebe sundali neviditelný plášť. Hermiona ho hned nacpala do vaku, který měla zmenšený schovaný pod sukní a rovnou vyndávala lahvičky s lektvary, bylinky a kotlík. Pomyslela, si, že by se pod její šaty mohlo schovat v podstatě cokoliv.

Ladislav si sednul na postel a zíral do zdi. Měl horečku a začínala mu, být zima.

„Počkej chvíli a dám ti lektvar, uvidíš, že se ti uleví.“ Hermiona se snažila Ladislava povzbudit, ale věděla, že moc neuspěje. Nechtěla si nic nalhávat. Bohemund svým průzkumem v Ladislavovi leukémii rozbouřil. To co se doteď dělo skrytě, teď vyplavalo na povrch.

 

 

„Ještě řekni, že jsi mě přišel zabít, Bohemunde! Moc dobře víš, že na to nemáš!“ Muž se na Bohemunda díval jako na něco odporného. „Posledně jsi vyvázl jen tak tak, proč by to tentokrát mělo být jiné? Kvůli němu?“Pohodil hlavou směrem na Harryho.

Bohemund zařval. „TEĎ!!!“

A Harry rychle sundal orlovi čepičku a vypustil ho. Orel se rozhlédl a vzlétl. Harry vyndal z kapsy ropuchu a bezmyšlenkovitě jí políbil.

Ropucha skočila z Harryho dlaně, ale byla pořád stejná.

Orel kroužil pod stropem.

Muž se začal smát. „Bratříčku, já vím že, nejsi duševně zdráv, ale asi to s tebou jde s kopce! Jen se divím, proč nemáš s sebou i ovce a slepice!“

Bohemund už zase stál naprosto klidně. Harry byl připravený použít hůlku.

„Tentokrát tě pošlu k čertu a to doslova, Dargore!“ Bohemund najednou vypálil na bratra. Bohemundova šalmaj se proměnila v meč.

Orel se snášel rychlostí blesku k zemi. Zaútočil Drargorovi na hlavu a začal se mu drápy zarývat do hlavy a zobákem se snažil vyklovat muži oči.

Do sálu začali proudit ozbrojenci.

Harry už měl hůlku připravenou v pohotovosti, ale byl si až moc dobře vědom toho, že stojí proti několikanásobné přesile.

Najednou se vedle něj zjevil jakýsi mladík. Začal na Harryho hulákat. „Díky za vysvobození!“

A už se vrhal na prvního ozbrojence holýma rukama, odzbrojil ho jako nic, vzal si jeho meč a začal si s ním pohrávat. „Rozdělíme si je, zelenoočko! Já jdu zprava a ty zleva!“

Harry jen křikl. „JO!“ A začali nepřátele kosit.

Bohemund s Dargorem sváděli vlastní bitvu.

Hrad se otřásal snad i v základech.